V době, kdy v Horšovském Týně pobýval Jan Milíč z Kroměříže, bylo město již založeno. Stalo se centrem rozsáhlé državy pražských biskupů, po králi nejvýznamnějších osob a vlastníků v zemi. Počátek biskupského panství v údolí střední Radbuzy je vzhledem k nedostatku písemných pramenů nejasný. Podle Kosmy získal druhý pražský biskup Vojtěch veškeré statky od knížete Boleslava II. na konci 10. století. Pokud tomu tak skutečně bylo, byla to krajina dosud neobdělaná a jen řídce osídlená. Bylo nutno přivést sem nové osadníky, a to z vnitrozemí. Podmínkou pro rychlé osídlení byly úrodná půda a především blízkost zemské stezky, která tudy vedla z Prahy přes Plzeň do říšského města Řezna. V polovině 12. století výrazně změnila svůj směr a sledovala tok Radbuzy až k brodu přes řeku na místě, kterému se říkalo Týn. Odtud dále pokračovala na Domažlice k zemské bráně.
- Základní údaje
- Napsal Jiřina Šmídová
- Kategorie: Gotika
- Zobrazení: 6005
Přesné datum a místo narození Jana Milíče nejsou známy. Někteří badatelé uvádějí rok 1320 a vesnici Těšovice, jiní rok 1325 a Kroměříž. Vzdělání pravděpodobně získal na katedrální škole v Olomouci a posléze samostudiem. Nejprve byl prostým knězem a písařem. Díky svému nadání a schopnostem se stal jedním z úředníků kancléře biskupa Jana ze Středy. Jeho nadřízený se mu chtěl odměnit za dobré služby, proto pro něj tento úřad získal přímo od papeže. Janovou motivací bylo získat na společenském žebříčku co nejvyšší post, a zajistit si tak pohodlný život bohatého hodnostáře. V jeho době to byla běžná praxe, nad kterou se nikdo nepozastavoval, a Milíč měl pro své povolání všechny předpoklady. Pak však v jeho životě došlo k zásadnímu zlomu. Uslyšel kázání Konráda Waldhausera a najednou se mu otevřely oči. Ze svého postavení viděl daleko ostřeji než dřív kněžskou ziskuchtivost, sobectví a pýchu.
- Základní údaje
- Napsal Jiřina Šmídová
- Kategorie: Gotika
- Zobrazení: 6735
Nejjasnějšímu pánu, p. Arnoštu, arcibiskupu Pražskému, nejvyššímu administrátorovi Svaté církve, svému pánu milostivému posílá prosbu poníženou s vroucím přáním svého srdce, aby mu hojně přibývalo zdaru, míru a lásky a po správě nynějšího života, aby mu byl darován život věčný ve slávě. Vaše Milosti, píši Vám přibyv do Týna Horšovského, abych ve jménu Pána našeho Ježíše Krista šířil zde na panství Vaší Milosti slovo Boží. Poníženě děkuji Vaší Milosti, že mně, nehodnému a hříšnému sluhovi, bylo umožněno skrze Vaši Milost odebrati se na zboží Vaše na Váš hrad Týn a zde se připravovati na činnost kazatelskou.
- Základní údaje
- Napsal redaktor
- Kategorie: Gotika
- Zobrazení: 5420
23. května léta Páně 1539 se na hradním nádvoří sešli zástupci týnských měšťanů a sedláků ze všech vesnic panství, aby se zúčastnili neobvyklého ceremoniálu. Starý pán Volf Dobrohost z Ronšperka je rukou dáním propouštěl z poddanství. Mnozí z nich si jistě oddechli, neboť to býval tvrdý pán. Končilo více než staleté panování rodu pánů z Drštky a Ronšperka. Byli to první světští vlastníci bývalého arcibiskupského panství, které za věrné služby dostal do zástavy a posléze do dědičného držení od císaře Zikmunda Lucemburského zakladatel rodu Zdeněk z Drštky.
- Základní údaje
- Napsal Jiřina Šmídová
- Kategorie: Renesance
- Zobrazení: 9279
Vilém z Lobkovic byl mladším synem Jana z Lobkovic. Po otcově smrti spravoval panství Vilémův starší bratr Kryštof. V roce 1587 se oba bratři na základě otcovy závěti dohodli o rozdělení majetku, přičemž Horšovský Týn připadl Vilémovi. Ten podobně jako jeho otec a bratr vstoupil do politického života. Na rozdíl od svého otce však přestoupil na evangelickou víru, a tím se dostal do vleku stavovské protihabsburské politiky. Dlužno ovšem dodat, že ji také po celá desetiletí aktivně vytvářel. Už v roce 1609 za bojů o Rudolfův majestát byl zvolen jedním z defensorů (obhájců víry). Při vpádu Pasovských v roce 1611 se stal vůdčí osobností českých stavů v odporu proti rekatolizačním snahám. Tato jeho politická činnost vyvrcholila v době stavovského povstání 1618 - 1620, kdy patřil k jeho vůdcům. Byl zvolen na prvním místě mezi direktory země a po nástupu Fridricha Falckého na český trůn zastával místo nejvyššího hofmistra. Aktivní účast na stavovském povstání se mu stala osudnou. Po bělohorské porážce byl zatčen, jeho majetek zkonfiskován a byl odsouzen k trestu smrti. Krvavému divadlu na Staroměstském náměstí v červnu 1621 se však vyhnul. Zřejmě díky přímluvě vlivných příbuzných mu byl trest změněn na doživotní žalář. Ten si odpykával na Zbiroze, odkud byl v roce 1622 propuštěn s podlomeným zdravím. Na svém horšovskotýnském panství si počínal jako velmi dobrý hospodář. Panství oddlužil, a dokonce získal prostředky na dokončení renesanční přestavby zámku. Z výsledků jeho hospodářského úsilí se však radoval někdo jiný, a to Maxmilián z Trauttmansdorffu, který panství jako konfiskát levně získal.
- Základní údaje
- Napsal Jiřina Šmídová
- Kategorie: Renesance
- Zobrazení: 7651
Kryštof z Lobkovic pocházel z prvního manželství Jana mladšího z Lobkovic s Annou z Bibrštejna (zemřela roku 1554). Na svou dobu to byl neobyčejně vzdělaný aristokrat. Nejprve studoval u pražských jezuitů v Klementinu, pak na italských univerzitách v Bologni a Perugii. V roce l570 jej císař Maxmilián II. zařadil do skupiny šlechticů, kteří doprovázeli arcivévodkyni Annu do Španělska. Na královském dvoře v Madridu pobýval devět let. Osvojil si kavalírské způsoby a zdokonalil své jazykové znalosti, které pak využíval ve službách Rudolfa II. jako prezident nad apelacemi a nejvyšší hofmistr. Vzhledem k jazykovým a komunikačním schopnostem jej císař často pověřoval diplomatickými úkoly. Kryštof z Lobkovic byl humanista, psal latinské verše a na tehdejší dobu hodně cestoval. Na paměť pouti do italského Loreta nechal k poctě svaté Panny roku 1584 postavit v horní části týnského zámeckého parku osmiboký gloriet – jednu z prvních loretánských kaplí v našich zemích. Do plnoletosti svého nevlastního bratra Viléma spravoval celý dědičný majetek a podle otcovy závěti zdědil Tachov, Pátek a Bílinu. S manželkou Janou z Lobkovic na Točníku měl syna Jana Kryštofa, jeho synem Janem Matyášem (zemřel r. 1630) tato tachovská větev Popelů z Lobkovic vymřela po meči. Pro velké zaneprázdnění a častý pobyt na cestách a v Praze nevěnoval patřičnou pozornost správě svých zděděných statků, velmi se zadlužil a byl donucen prodat rodinný reprezentační palác v Praze na Hradčanech (dnes Schwarzenberský). Kryštof z Lobkovic zůstal na rozdíl od bratra Viléma věrný katolické víře a byl pohřben na svém panství v Bílině, kde roku 1603 zemřel.
- Základní údaje
- Napsal Jiřina Šmídová
- Kategorie: Renesance
- Zobrazení: 8138