Horšovský Týn byl od října 1938 součástí Sudetské župy a tím pádem součástí nacistického Německa. Správně byl Horšovský Týn sídlem 
tzv. venkovského okresu (Landkreis Bischofteinitz), který byl součástí tzv. vládního kraje Cheb, jehož správa sídlila v Karlových Varech. Z Bavorska byl do Horšovského Týna přeložen vedoucí úřadu – Landrat. Pravomoci landrátů však byly omezeny působností okresních vedoucích NSDAP, kteří například mohli jmenovat a sesazovat starosty jednotlivých měst a obcí. Takto byla zajišťována vedoucí úloha nacistické strany a vůdcovský princip až po nejnižší politickou rovinu. Většina institucí, které zajišťovaly státní správu pro okres Horšovský Týn, byla umístěna ve Stříbře. Byla zde vojenská správa, dále zemědělská správa, úřadovna Říšské pracovní služby a pobočka služebny gestapa. Proces upevňování moci NSDAP v Sudetech probíhal formou přetváření Sudetoněmecké strany (SdP). Formálně byla SdP zrušena a její členové mohli podat přihlášky do NSDAP. Téměř polovina z nich tak učinila. Sudetští Němci také masově vstupovali do jednotek SA. Ty byly budovány z příslušníků tělovýchovných a sportovních spolků, především z řad tzv. Turnerů Podobně sjednoceny - zglajchšaltovány byly i ostatní společenské organizace, z nichž vznikly Hitlerjugend, Svaz německých žen, Svaz německých dívek apod. Ostatní spolky, zvláště pokud byly spojeny s jinými politickými stranami, byly zrušeny a jejich majetek zabaven. Rozpuštěny byly všechny české spolky a nadace.
V květnu 1939 žilo v Horšovském Týně 2995 obyvatel, v naprosté většině Němců. Patrně všichni byli s vývojem po připojení Horšovského Týna k Německu spokojeni. Zmizeli nezaměstnaní, i když nezaměstnanost nebyla ve městě nikdy tak velkým problémem, zmizela také konkurence židovských obchodníků a podnikatelů, počínající konjunktura slibovala možnosti dobrých zakázek a výdělků. Přesto se životní úroveň obyvatel Sudet zdaleka nerovnala vnitřnímu Německu, mzdy zde byly nižší a ceny vyšší. Poté, co Německo rozpoutalo světovou válku, se i zdejší hospodářský život omezoval převážně na splnění válečných požadavků Hitlerovy říše. Zemědělská produkce, která se orientovala na plnění válečných dodávkových kvót, se až do roku 1945 neustále zvyšovala. Svůj vliv na to měla i centralizace výroby, kdy místní zemědělské družstvo bylo nuceno vstupovat do větších výrobních celků. Na druhé straně to přineslo i přísun investic. Je příznačné, že se investovalo zejména na arizovaném majetku židovských podnikatelů. Na místě usedlosti rodiny Abelesů byla v roce 1943 postavena 
mlékárna, v Kašparově mlýně, který patřil rodině Schleissnerů, byla zřízena dílna na opravu zemědělských strojů, v bývalých dragounských kasárnách v roce 1940 aukční hala pro prodej hovězího dobytka, na kterou družstvo obdrželo dotaci z říšského ministerstva zemědělství. Úroveň zemědělské produkce na Horšovskotýnsku byla v rámci Sudetské župy po celou dobu války nejvyšší. Připojení území Sudet k Německu bylo v Horšovském Týně také spojeno s očekáváním významných investic do infrastruktury města prostřednictvím velkých veřejných zakázek, tak jak tomu bylo ve vlastním Německu. Plány vedení města byly dalekosáhlé : vybudování kanalizace na Velkém Předměstí, rozsáhlá bytová výstavba, přestavba staré budovy pivovaru na městskou halu, výstavba nových školních budov, rekonstrukce povrchů ulic ve městě. Vypuknutí války však odsunulo většinu plánů do nenávratna. V roce 1940 zahájila firma Eduarda Schmida výstavbu městské haly s kinosálem za 125.000,- RM, dokončena byla v polovině roku 1942. Velkým problémem v celých Sudetech byl nedostatek bytů. Byty po Češích, kteří odešli v roce 1938 do vnitrozemí, a arizované židovské domy nestačily. Od roku 1939 se v městské radě jednalo o výstavbě levných nájemních bytů. Měly stát na Velkém Předměstí. Město si na jejich stavbu vzalo úvěr. Nakonec však dostaly přednost byty pro úředníky, kteří přišli z vnitřního Německa. Z plánovaných 4 bytových domů a 8 úřednických domů, které se začaly stavět v únoru 1941 na tehdejším Mozartově, nyní Smetanově náměstí, se nakonec v roce 1943 dokončilo 9 domů, z toho ale pouze dva spojené domy na horní části náměstí byly určené pro obyčejné nájemníky. V samotném městě nebyly umístěny žádné podniky, které by byly přímo nebo nepřímo napojeny na zbrojní výrobu. Průmysl zpracovával zemědělské produkty, jejichž prodej se z větší míry realizoval přímo ve městě nebo jeho nejbližším okolí. Správu města vykonávala i za války městská rada. Ta však ztratila valnou většinu svých pravomocí a byla pouze převodní pákou pro předávání příkazů nacistické správy civilnímu obyvatelstvu a pro kontrolu jejich provádění. Jednání rady narušovala od začátku války nepřítomnost některých členů, kteří byli povoláni do Wehrmachtu. Intervaly mezi jednotlivými zasedáními se prodlužovaly, v roce 1939 zasedala rada dvakrát do měsíce, v roce 1940 pouze jednou za dva měsíce a často nebyla ani schopna se usnášet. Jednání rady byla pouze formální a řešila marginální záležitosti pronájmů, loveckých a rybářských lístků apod. Navenek se běžný život v Horšovském Týně za války výrazně 
nelišil od doby předválečné. Alespoň v prvních válečných měsících, kdy šel wehrmacht od vítězství k vítězství. Všední život probíhal jako dosud, lidé chodili do zaměstnání, děti do škol, v neděli šli všichni do kostela. Vytržením z běžného života byly také monstrózní oficiální akce při příjezdu nějakého nacistického pohlavára, jako byla návštěva Konráda Henleina nebo gdaňského gauleitera Förstera. Dá se říci, že začátek války přinesl v Sudetech druhou velkou vlnu euforie, když ta první byla po připojení pohraničních území k Německu. Svědčí o tom značný počet dobrovolníků z řad příslušníků SA, kteří odešli na frontu. Počet rukujících mužů se výrazně zvýšil po útoku nacistického Německa na Rusko v červnu 1941. Teď už do armády nechodili dobrovolníci a nevraceli se jako hrdinové, kteří dobyli Paříž. Velká část z nich se nevrátila vůbec, ti co měli štěstí, se vrátili i několik let po válce z ruského zajetí. Válka se čím dál tím více dotýkala každodenního života ve městě. V lednu 1940 musela být uzavřena budova sotva otevřené střední školy. Byla určena k ubytování volyňských Němců, kteří byli přesídlováni do říše. Na podzim 1943 museli obléknout uniformy chlapci narození v roce 1926, kteří byli přiděleni k protiletadlovému dělostřelectvu s cílem bránit chemičky v prostoru Halle. 6. ledna 1944 potkal podobný osud ročníky 1927 a 1928. To už třetí říše začala mlít z posledního. Začátek války ovlivnil životní úroveň každé rodiny. Byly zmrazeny mzdy, rostly však ceny. A v Sudetech rychleji než v ostatních částech Německa. Bylo zavedeno přídělové hospodářství. Zatímco zásobování potravinami bylo až do poloviny roku 1941 takřka bez problémů, horší to bylo s ostatními předměty denní potřeby. Vážným problémem se ukázalo zásobování textilem. Obyvatelstvo Sudet nebylo tak dobře vybaveno zejména zimním ošacením a obutím, jako tomu bylo jinde v Německu. V druhé polovině roku 1941 se výrazně zhoršilo i zásobování potravinami. Nejen že se nedostávalo ovoce a zeleniny, ale byly sníženy i příděly základních potravin. A snižování přídělů se od té doby do konce války pravidelně opakovalo. Totální válka se dotkla každého. Prodloužila se pracovní doba na 60 hodin týdně pro muže a 53 až 55 hodin pro ženy. Byl nařízen zákaz dovolených. Pro mládež byla stanovena pracovní povinnost a nasazení v průmyslových oblastech říše. Spokojenost obyvatelstva s politickou situací rostla nebo klesala s vojenskými úspěchy 
nacistického Německa. Její sledování bylo důležitým úkolem všech složek nacistického státního aparátu, především těch bezpečnostních. S projevy odporu proti samé podstatě režimu se v Horšovském Týně samozřejmě nesetkáváme, místní Němci se se začleněním Sudetské župy a svého města do říše zcela ztotožnili. Dílčí projevy nesouhlasu s některými rozhodnutími nacistického státního aparátu souvisí s nacionálně socialistickou církevní politikou, která se vystupňovala v letech 1941 a 1942, zejména s požadavkem odstranit ze školy kříže a zrušit dosud povinnou výuku náboženství. Ve městě s tradičně vypjatým religiózním cítěním, jako byl Horšovský Týn, vedl tento nátlak ze strany státních orgánů k otevřenému vystoupení proti jejich příkazům. V květnu 1942 došlo dokonce k menšímu srocení starších žen a mužů, kteří protestovali proti zatčení arciděkana Dr. Josefa Hüttla a požadovali navrácení křížů do škol. Tři iniciátorky akce byly vzaty do vyšetřovací vazby. S blížícím se koncem války rostlo i v Horšovském Týně napětí. Počátkem října 1944 přikročilo vedení říšské župy Sudety k formování jednotek volkssturmu. Byli do nich zahrnuti muži ve věku 16 až 60 let. Protože většina mužských ročníků byla už dávno na frontě, šlo většinou o nedospělé chlapce nebo starší muže na samém spodním i horním okraji této věkové hranice. Velitelem volksturmu v Horšovském Týně byl starosta Eduard Hönl. V této souvislosti je třeba připomenout, že Horšovský Týn měli bránit pouze příslušníci volksturmu vyzbrojení lehkými zbraněmi. Pravidelné jednotky wehrmachtu v městě po celou dobu války nikdy nebyly. V lednu 1945 začaly do města přicházet první skupiny uprchlíků ze Slezska a karpatských Němců. Říkalo se jim národní hosté. Byli ubytováni nejprve v klášteře, kde byly pro ně zřízeny provizorní byty, později byly využity i školní budovy. Školní vyučování tak v březnu 1945 skončilo a už nebylo do konce války obnoveno. V Horšovském Týně žili po celou dobu války i Češi. Nebylo jich mnoho – několik rodin. Jejich situace nebyla záviděníhodná. Stali se občany druhého řádu, pokud se nepřihlásili k německé národnosti. Byli vystaveni neustálé šikaně ze strany úřadů, a pokud by nacisté ve válce zvítězili, ztrácel jejich život jakoukoliv perspektivu. Jejich děti 
nemohly chodit do české školy, menšinová česká škola v Horšovském Týně byla zrušena, neboť mohla být pouze v ryze českých obcích, a to pouze škola obecná. Jedinou „výhodou“ českých obyvatel bylo to, že muži nemohli být povoláni k vojenské službě. To se stávalo čím dál tím více předmětem závisti ze strany německého obyvatelstva. Jaký byl osud horšovskotýnských Židů? Šťastnějším z nich se podařilo emigrovat, ostatní z města odešli nebo byli vyhnáni v říjnu 1938. Žili převážně v Plzni, v Praze nebo v jiných větších městech protektorátu. Jejich život skončil ve vyhlazovacích táborech v roce 1942. Bylo jich celkem dvacet devět. Začátkem května 1945 byl život v Horšovském Týně paralyzován. Město žilo v napětí a očekávání věcí budoucích. Češi se nemohli dočkat osvobození, u Němců se mísily obavy s rezignací. Velká část německého obyvatelstva chápala příchod amerických vojáků když ne přímo jako osvobození, tak jistě jako ukončení tíživé válečné situace. Proto zřejmě uvítali rozhodnutí starosty Eduarda Hönla, který 5. května 1945 spolu s landrátem dr. Schlöglem bez odporu předal město jednotkám americké armády. V prvních dnech po skončení války působily na území města nejrůznější mocenské orgány a skupiny, ať už zřizované státní správou nebo samozvaně a spontánně vzniklé v prvních poválečných dnech. Tak se v Horšovském Týně setkáme s činností revolučního národního výboru, vystřídaného správní komisí, což měly být orgány samosprávy, dále s pokusem o vznik okresního národního výboru ve Staňkově, posléze s prvními jmenovanými úředníky Okresního národního výboru v Horšovském Týně. Působily zde různé ozbrojené složky, příslušníci formující se armády a Sboru národní bezpečnosti vedle tzv. Revolučních gard, které rády braly spravedlnost do vlastních rukou. Důležitou roli v udržování pořádku sehrály v prvních měsících jednotky americké armády, které přesto nezabránily některým excesům. 11. května 1945 bylo v Horšovském Týně zatčeno kolem 70 mužů, kteří měli být aktivními nacisty. Zpočátku byli internováni v celách bývalého okresního soudu na náměstí. Odsud byli následující den převezeni do internačního tábora v Chrastavicích. V pozdních nočních hodinách z 11. na 12. července bylo po předcházejícím bití 35 z nich naloženo do nákladního auta a odvezeno do pískovny u dvora Rejkovice nedaleko Draženova. Muži byli nahnáni do pískovny, kde se museli svléci a následně byli popravčí četou postříleni a zahrabáni v písku. Při vyšetřování v roce 1946 byl v pískovně v Rejkovicích otevřen hromadný hrob, v němž se nacházelo zhruba sto obětí exekucí internovaných v chrastavickém středisku. Mezi nimi bylo i 35 mužů z Horšovského Týna. Okresní národní výbor v 
Horšovském Týně začal v červnu 1945 na základě pokynů oblastní osidlovací komise v Plzni shromažďovat údaje o počtu německého obyvatelstva určeného k transferu. Během druhé poloviny roku 1945 se postupně konstituovaly v okresu Horšovský Týn úřední orgány, které měly transfer připravit a posléze i řídit jeho provádění. V září 1945 byl jmenován okresní zmocněnec pro vysídlení. V listopadu 1945 se ji 6 civilistů z Horšovského Týna, dále velitel SNB a velitel místní vojenské posádky. Prvním úkolem komise bylo zřídit sběrné středisko, kde měli být soustředěni Němci před nástupem do transportu. Pro okres Horšovský Týn byl nakonec vybrán bývalý nacistický pracovní tábor v Holýšově. V Horšovském Týně začaly transporty o něco později, než v jiných pohraničních oblastech. První byl vypraven 5. března 1946. Lidé byli toho dne shromážděni na nádvoří zámku, odkud byli na nákladních autech odvezeni do sběrného střediska v Holýšově. Teprve o šest týdnů později 17. dubna 1946 byli naloženi na nákladní auta a odvezeni do Domažlic. Tam už čekal nákladní vlak vypravený z Plzně, který všechny přepravil do bavorského Furth im Wald. Takto probíhaly všechny transporty lidí, kteří prošli sběrným střediskem v Holýšově. Některé rodiny odjížděly přímo přes Domažlice do Furthu. Ti byli na tom lépe, poněvadž nepřišli o osobní věci, které jim často sebrali příslušníci ostrahy v Holýšově a které už potom nikdy neviděli. Podle pamětníků byly osobní prohlídky před odjezdem transportu v Holýšově velmi přísné, kdy např. ženy se musely svléci do spodního prádla a byly jim odebrány všechny šperky, hodinky a jiné cenné osobní věci. V říjnu roku 1946 už zbývalo pouhých 645 osob a jejich odvezením měl být k 12. listopadu 1946 transfer německých obyvatel v okrese Horšovský Týn ukončen Souběžně s transferem německých obyvatel přicházeli do Horšovského Týna čeští osídlenci. Nejvíce jich bylo z chodských vesnic nebo z českých obcí na Staňkovsku, ale přicházeli i z daleka. Vraceli se i lidé, kteří ve městě působili už před válkou. Někteří z nich dostali do národní správy místní podniky, jiní zde založili své živnosti, další přicházeli jako státní zaměstnanci a úředníci státní správy a místní samosprávy. Již koncem května 1945 byla otevřena česká obecná škola a od září škola měšťanská. Postupně začaly fungovat státní úřady a instituce: okresní národní výbor, berní správa, důchodkový kontrolní úřad, katastrální úřad, správa státních lesů a nemocenské pojišťovny. Provoz obnovily větší podniky: pivovar, lihovar, pila, pletárna, výrobna klobouků. Bylo založeno okresní hospodářské družstvo se strojovým parkem. Na konci roku 1945 tvořili 
nově příchozí čeští osídlenci už 25% obyvatel města, a proto mohl být zvolen místní národní výbor, který převzal kompetence od správní komise. Postupně se otevíraly další živnosti, obchody a restaurace. Ve městě působily obchody koloniálním zbožím, několik řeznictví a uzenářství, pekařství, obchody střižním zbožím a konfekcí, několik krejčovství a obuvnictví. Přišli i lékaři a dentisté, advokáti a notáři. V polovině roku 1946 už žilo v Horšovském Týně dva a půl tisíce českých obyvatel. Slibný rozvoj města v oblasti hospodářského a společenského života bohužel nekorespondoval s vývojem politickým jak v celé zemi, tak i ve městě samém. 25. února 1948 se také v Horšovském Týně ustavil Akční výbor Národní fronty. Jeho neblahá činnost se projevila především v odstranění osob, které byly nastupujícímu komunistickému režimu trnem v oku. Jednalo se o jednotlivce v oblasti státní správy a samosprávy. Rozhodující orgány státní správy a samosprávy – okresní národní výbor a místní národní výbor v Horšovském Týně komunisté ovládali už dávno, od svého vítězství ve volbách v roce 1946. Zbavili se především některých osob na pozicích národních správců nebo nájemců podniků a zařízení, jako byl nájemce hotelu Šumava František Sekmiler. Uplatňování tzv. vedoucí úlohy strany, jak nazývali komunisté eufemisticky svou diktaturu, se projevilo ve všech oblastech života. Poměrně nejjednodušší to bylo v hospodářství. Většina velkých podniků v Horšovském Týně byla zestátněna jako konfiskát po německých majitelích už v roce 1945 a dána pod národní správu. Tak na bývalém trauttmansdorffském velkostatku hospodařil státní statek, národní správu dostaly měšťanský pivovar, mlékárna, pila a velké stavební firmy. Bývalá agrární družstva dostala české vedení. V čele těchto podniků stáli jako národní správci nebo předsedové představenstev exponenti komunistické strany nebo lidé režimu loyální, kteří se rychle dovedli přizpůsobit. Nový režim je poté ponechal na jejich místech jako ředitele. V soukromých rukou zůstávaly po roce 1948 v Horšovském Týně jen drobné živnosti, obchody a restaurační zařízení. Ty byly v několika etapách zestátněny formou tzv. Komunálních služeb a spotřebního družstva Jednota, přičemž původní majitelé pracovali na svém bývalém majetku jako zaměstnanci. Komunisté hráli už před rokem 1948 rozhodující roli také ve spolcích a zájmových sdruženích, z nichž nejvýznamnější byli odbory, hasiči a Svaz protifašistických bojovníků. Místní Sokol se přetransformoval v tělovýchovnou jednotu Dynamo. Indoktrinace místního obyvatelstva komunistickou ideologií byla navíc usnadněna tím, že lidé byli strašeni nepříznivou polohou města u 
hranic s Německem, nebezpečím německého revanšismu a případnou odplatou odsunutých Němců, pokud by se vývoj neubíral cestou pro komunismus příznivou. Avšak i v době vyhrocených dopadů studené války a vystupňovaného komunistického teroru žili lidé v Horšovském Týně své životy. Určité uvolnění dusné atmosféry v druhé polovině 50. let přineslo i pro lidi v Horšovském Týně své plody, které alespoň v některých směrech zlepšily život obyvatel ve městě. Lidé určitě přivítali otevření nové základní školy 1. září 1958. Na místě bývalého zámeckého zahradnictví vyrostla reprezentativní budova, která je pozdní ukázkou architektury, pro niž se vžil název „sorela“. Rozložitá jednopodlažní budova ve tvaru písmena H byla působivě včleněna do krásného prostředí zámeckého parku. Na přelomu 50. a 60. let proběhla významná bytová výstavba na Malém Předměstí. Několik desítek rodin získalo poměrně kvalitní bydlení doplněné i o občanskou vybavenost. Nová restaurace Na sídlišti s interiéry v bruselském stylu se stala častým cílem nedělních rodinných procházek. Ve stejné době vyrostl nedaleko školy rozsáhlý sportovní areál a tři kilometry západně od města přírodní koupaliště Podhájí. Také kinosál v bývalé městské hale prošel rekonstrukcí . Stupňovité hlediště umožnilo všem divákům výborné podmínky při sledování širokoúhlých filmů. Skutečnou atrakcí pro desetitisíce diváků nejen z Horšovského Týna, ale z dalekého okolí, se staly motokrosové závody v areálu východně od města. Toto zlepšení životní úrovně lidí souviselo s prestižním postavením Horšovského Týna jako okresního města, které však správní reformou v roce 1960 skončilo. To, že se Horšovský Týn nestal v 60. letech naráz zastrčeným provinčním sídlem jako tehdy mnoho jiných městeček jeho velikosti, bylo zásluhou tehdejšího vedení města, zejména předsedy národního výboru Václava Vrby. Povoláním stavitel s předválečnými kořeny v Horšovském Týně správně usoudil, že pokud se může město něčím pyšnit, pak je to jeho historie a zejména jeho stavební památky, a to nejen zámek. Bylo především jeho zásluhou, že Horšovský Týn jako jedno z prvních českých měst získal statut městské památkové rezervace. Řídil také velmi citlivou rekonstrukci radnice, přestavbu Staré pošty, kde vzniklo městské kulturní zařízení a ve stejném duchu vedenou rekonstrukci řady měšťanských domů na náměstí a v přilehlých ulicích. Město se stalo přitažlivým cílem pro turisty. Díky tomu, že do Horšovského Týna přišel v 60. letech plastikářský průmysl, který zde vydržel až do současnosti, odtud lidé neodcházeli za prací a počet obyvatel konečně dosáhl předválečného stavu. Zcela jinou politiku volilo vedení města v 70. a 80. letech, 
reprezentované také stavbařem – Jindřichem Bártou. Zcela v intencích celostátní komunistické politiky se město extenzivně rozrůstalo. Na západním okraji města vyrostlo typické panelákové sídliště a počet obyvatel se přiblížil pěti tisícům. Malé Předměstí se stalo paradoxně největší a nejlidnatější částí města. Město obklopila řada průmyslových a stavebních závodů. Historické centrum města se vylidňovalo a postupně chátralo. V roce 1974 byla doprava z centra města přesměrována po nové přeložce hlavní silnice z Plzně do Domažlic na pravou stranu řeky, což byl jinak chvályhodný projekt a město také dostalo tolik potřebný druhý most. Problematická stavba obchodního domu Radbuza, která zničila ulici dr. E. Beneše a dodnes působí jako čerstvá rána v historické zástavbě, odvedla z náměstí obchodníky a náměstí přestalo žít. V polovině 80. let byl zbourán komplex domů v ulici 5. května a těsně za radnicí zela ošklivá proluka. Zkázu náměstí dovršila nepovedená rekonstrukce povrchů v jeho horní polovině. V plánech tehdejšího vedení města bylo náměstí jako centrum města opuštěno. Nové centrum města se mělo posunout západně, blíže panelové zástavbě. Tam se začaly v 80. letech stavět budovy občanské vybavenosti poplatné tehdejší úrovni stavitelství. Tak vznikla nová hasičská zbrojnice, montované pavilony zdravotního střediska, montovaná hala a vyvrcholením měla být stavba nového kulturního domu, k níž už naštěstí nedošlo. Přišel listopad roku 1989.
