Vilém z Lobkovic byl mladším synem Jana z Lobkovic. Po otcově smrti spravoval panství Vilémův starší bratr Kryštof. V roce 1587 se oba bratři na základě otcovy závěti dohodli o rozdělení majetku, přičemž Horšovský Týn připadl Vilémovi. Ten podobně jako jeho otec a bratr vstoupil do politického života. Na rozdíl od svého otce však přestoupil na evangelickou víru, a tím se dostal do vleku stavovské protihabsburské politiky. Dlužno ovšem dodat, že ji také po celá desetiletí aktivně vytvářel. Už v roce 1609 za bojů o Rudolfův majestát byl zvolen jedním z defensorů (obhájců víry). Při vpádu Pasovských v roce 1611 se stal vůdčí osobností českých stavů v odporu proti rekatolizačním snahám. Tato jeho politická činnost vyvrcholila v době stavovského povstání 1618 - 1620, kdy patřil k jeho vůdcům. Byl zvolen na prvním místě mezi direktory země a po nástupu Fridricha Falckého na český trůn zastával místo nejvyššího hofmistra. Aktivní účast na stavovském povstání se mu stala osudnou. Po bělohorské porážce byl zatčen, jeho majetek zkonfiskován a byl odsouzen k trestu smrti. Krvavému divadlu na Staroměstském náměstí v červnu 1621 se však vyhnul. Zřejmě díky přímluvě vlivných příbuzných mu byl trest změněn na doživotní žalář. Ten si odpykával na Zbiroze, odkud byl v roce 1622 propuštěn s podlomeným zdravím. Na svém horšovskotýnském panství si počínal jako velmi dobrý hospodář. Panství oddlužil, a dokonce získal prostředky na dokončení renesanční přestavby zámku. Z výsledků jeho hospodářského úsilí se však radoval někdo jiný, a to Maxmilián z Trauttmansdorffu, který panství jako konfiskát levně získal.
