Žili byli dva bratři. Tak obyčejně začíná pohádka. Nebo by mohla začít i jinak : Na jednom mocném panství moudře panoval starý vladař. Měl dva syny. Starší se jmenoval Kryštof, mladšímu dali jméno Vilém. Jejich otec Jan z Lobkovic byl prvním z rodu Lobkoviců, který se se stal držitelem Horšovského Týna a přilehlého panství. Panství získal za věrné služby králi Ferdinandovi I., který si mladého a schopného dvořana oblíbil. Navíc byl stejně jako král horlivým katolíkem. Nebylo tedy divu, že když se po smrti dosavadního majitele Volfa Dobrohosta z Ronšperka přihlásil o dědictví jeho švagr Jan z Lobkovic, král mu roku 1539 panství Horšovský Týn dědičně prodal. Jan se králi odvděčil věrnými službami a dotáhl to až k postavení nejvyššího úředníka v zemi.
Vraťme se však k Janovým synům. Jak už to tak v pohádkách bývá, otcovým oblíbencem se většinou stává starší, prvorozený syn. Jan se v Kryštofovi určitě viděl. Kryštof se měl stát jeho nástupcem, on měl pokračovat v jeho šlépějích. „Kryštof půjde studovat,“ tak znělo otcovo rozhodnutí. Nejprve do Prahy k jezuitům a pak do Itálie na univerzitu. Kryštof se naučil výborně latinsky, a psal dokonce v tomto jazyce básně. Dvorské způsoby vystupování pak získal na cestách po celé Evropě. Některé vykonával ve službách císaře Maxmiliána II. Vilém byl o sedm let mladší. Narodil se druhé Janově manželce Bohunce. Stárnoucího vladaře malý Vilém moc nezajímal. Jeho pláč a křik ho spíše rozčiloval. Proč jen se znovu ženil a bral si ženu o třicet let mladší? Malý Vilém zůstával na zámku, kde si hrál s ostatními urozenými i neurozenými dětmi. Se školami se u něj nepočítalo, zadlužené panství by stejně jeho studium nezaplatilo. Jan z Lobkovic zemřel v dubnu v roce 1570 v Praze. Jeho nabalzamované tělo přivezli za měsíc do Horšovského Týna. Z města mu šel vstříc početný průvod na čele s městskými cechy. Cechovní prapory vlály, všichni měli v rukou černé svíce. Za nimi šli žáci z týnské školy, Vilémovi spolužáci a jejich kantoři. Členové městské rady drželi v rukou zapálené pochodně. Průvod uzavírali měšťané z Tachova a kněží z celého panství. Když patnáctiletý Vilém kráčel spolu s třemi sestrami za rakví svého zemřelého otce, stěží si uvědomoval, jak se jeho život změnil. Kryštof byl v té době ve Španělsku, kde doprovázel císařovu dceru, arcivévodkyni Annu. Když se po pohřebních obřadech sešla rodinná rada, aby se seznámila se závětí, ukázalo se, že Jan z Lobkovic se k oběma synům zachoval spravedlivě. Kryštof měl dostat tachovské a bílinské panství a Vilémovi mělo připadnout panství horšovskotýnské. Ale až poté, co dosáhne plnoletosti. Vzhledem k tomu, že Kryštof byl stále na cestách, celé jmění spravovala jejich nevlastní matka Alžběta. Kryštof se vrátil v roce 1584 a načas se usadil v Horšovském Týně. Často však zajížděl do Prahy, a čile se tak jako otec zapojil do dvorského života. To ale stálo peníze. Dluhy rostly a Kryštof musel prodat čerstvě dostavěný palác v Praze. V roce 1587 se oba bratři sešli nad otcovou závětí. Vilém sice získal horšovskotýnské panství, ale musel bratrovi zaplatit deset tisíc kop míšenských. Kde na to vzít ? Nakonec mu pomohli měšťané, kteří mu půjčili, když jim potvrdil všechna jejich dřívější privilegia. Tehdy se měli s měšťany ještě rádi. Protože byl Vilém dobrým hospodářem, zaplacení zmíněné částky ho nijak finančně nepoložilo.Cesty obou bratrů se rozešly.
Kryštof dále pokračoval v dvorské kariéře a dotáhl to až k úřadu nejvyššího komorníka království českého. Vilém zatím rozšiřoval svůj majetek. Přestoupil na protestantskou víru. Jak se říká : Poturčenec horší turka. Začal své poddané násilím nutit, aby odstoupili od katolické víry. Také jeho šetrnost, která přerůstala v lakotu, byla jablkem svárů mezi ním a poddanými. Není proto divu, že dodnes se vyprávějí pověsti o zlém Popelovi. Do politiky vstoupil později, nejprve jako
hejtman kraje Plzeňského, ale na opačné straně než jeho bratr. Stal se jedním z vůdců českých stavů, kteří se postavili proti královské moci. Tady by mohla naše pohádka skončit. Nevíme, zda bylo pro oba bratry dobře, že Kryštof v roce 1603 zemřel. Možná by se o šest let později střetli, když se Vilém v roce 1609 stal jedním z defensorů, obránců víry, kteří si na císaři Rudolfovi II. vymohli vydání Majestátu. Možná by 23. května 1618 Vilém vyhazoval z okna královské kanceláře na Pražském hradě místo Slavaty a Martinice svého bratra Kryštofa jako jednoho z místodržících. A možná, že by pak Kryštof svého bratra soudil jako jednoho z vůdců stavovského povstání. Tak tehdejší doba náboženských válek stavěla proti sobě i členy rodin. To už ale nebyla vůbec žádná pohádka, ale krutá realita.