Horšovskotýnský rodák Josef Jan Littrow je typickým představitelem období klasicismu, které je v Horšovském Týně spojeno s vládou dvou Ferdinandů. Jejich éra trvala bezmála sto let. Zatímco na jejím počátku a konci byly události převratné – francouzská revoluce spolu s napoleonskými válkami a revoluční rok 1848, uprostřed jejich vlády převládalo období zdánlivého, pro někoho až trochu mrtvolného klidu a míru v letech metternichovského absolutismu.
Každý z Ferdinandů se svým způsobem těchto převratných událostí zúčastnil. Starší Ferdinand se narodil roku 1749, vystudoval práva a vstoupil do diplomatických služeb. Účastnil se vyslání mladé arcikněžny Marie Antoinnety do Paříže, kde se stala ženou budoucího francouzského krále Ludvíka XVI. Poté plnil další diplomatické úkoly ve službách Marie Terezie a Josefa II. Ten vyslal Ferdinanda v roce 1787 do Bruselu, aby vykonával funkci místodržitele v rakouském Nizozemí. V bouřlivých letech na přelomu 18. a19. století za napoleonských válek vedl rakouskou zahraniční politiku. Získal řád Zlatého rouna a v roce 1805 byl povýšen do knížecího stavu s dědičným právem tohoto titulu pro prvorozeného syna. V roce 1808 přenechal rakouskou diplomacii knížeti 
Metternichovi, ale přízeň císaře Františka si udržel i nadále jako nejvyšší hofmistr. V této funkci hostil v červenci 1813 na svém jičínském zámku představitele formující se protinapoleonské koalice: Rakousko, Rusko a Prusko. Poté organizačně zajišťoval konání Vídeňského kongresu 1814 – 1815. Jeho povinnosti mu zabraňovaly pobývat déle v Horšovském Týně, přesto sem často zajížděl a za svého pobytu na zámku napsal také své paměti. Zemřel v roce 1827. Hospodářský život Horšovského Týna se v tomto období nijak výrazně neměnil. Zemědělský ráz města byl nadále řízen podle potřeb trauttmansdorffského velkostatku, na čemž nic nezměnily ani josefínské reformy. Řemeslnou výrobu ve městě svazovaly staleté cechovní principy, které se udržely do 50. let 19. století. Industriální výroba v té době ve městě neexistovala. Nijak se nezvyšovala ani vzdělanostní úroveň obyvatelstva. Po školské reformě Marie Terezie z roku 1774 byl ve městě zřízen nejnižší stupeň školy – škola triviální pro 178 dětí se třemi třídami, dvěma učiteli a jedním pomocníkem. Budova školy stála mezi kapucínským klášterem a zámeckým parkem. Hospodářský život a životní úroveň obyvatelstva byly na přelomu 18. a 19. století nepříznivě ovlivněny válečnými událostmi. I když se Horšovský Týn a jeho nejbližší okolí nestaly dějištěm nějakých významných válečných střetnutí, poloha města na hlavní silnici do Bavorska neblaze přispěla k tomu, že obyvatelstvo trpělo častými průtahy vojska, ať už to byli Francouzi, Rakušané nebo Rusové. I přes své vysoké postavení nebyl čerstvý kníže Ferdinand svůj rodový majetek schopen uchránit. K tomu všemu postihl město v roce 1801 ničivý požár, jemuž padlo za oběť 82 domů ve vnitřním městě i na předměstí. Tato událost si samozřejmě vynutila stavební úpravy, které se dotkly podoby města. Jistou stavební činnost již dříve vyvíjel i kníže Ferdinand. Byla však zaměřena převážně na vnitřní úpravy interiérů zámku, které měly pozvednout jeho reprezentační úroveň. Velké místnosti v jižním křídle byly přepaženy a zařízeny rokokovým a klasicistním nábytkem. Ve staré renesanční míčovně bylo zřízeno zámecké divadlo a loretánská kaple v zámeckém parku byla upravena na lovecký pavilon. Půvabný lovecký pavilonek byl postaven také v horšovské oboře a dostal jméno po manželce Františka Norberta Marii Anně – Annaburg. Větší stavební ruch se ve městě rozběhl až po skončení napoleonských válek za druhého Ferdinanda. Ten byl úplně z jiného těsta než jeho stejnojmenný dědeček. Narodil se roku 1803, vládnoucím knížetem se stal v roce 1834 a byl jím až do své smrti v roce 1859. Nový kníže byl založen více prakticky a byl dobrým hospodářem. Hned na počátku jeho vlády se i Horšovskotýnsko stalo dějištěm začínající průmyslové revoluce. Jako obor podnikání si kníže vybral hutnictví železa. Využívalo zdejší těžbu železné rudy, která se zpracovávala ve vysoké peci, postavené roku 1837 u Srb, šest kilometrů západně od Horšovského Týna, a v několika hamrech využívajících vodní sílu řeky Radbuzy. Litina zde vyráběná byla výborné kvality. Sloužila potřebám trauttmansdorffského panství a prodávala se drobným zájemcům v celém okolí. Výnosným artiklem byla výroba litinových náhrobních křížů a božích muk. Nejdůležitější zakázkou však byla výroba několika mohutných dórských sloupů a kované mříže, které tvoří monumentální vstup do rodinné hrobky pod poutním kostelem sv. Anny na Vršíčku, kterou nechal kníže Ferdinand velkým nákladem zřídit. Trauttmansdorffská hrobka je také nejvýznamnější klasicistní stavební památkou v Horšovském Týně. Areál poutního kostela pak obohatila další klasicistní stavba – pohřební kaple Panny Marie Bolestné, připomínající malý antický chrámek. V tomto stavebním stylu byla také postavena zvonice na náměstí, do níž byl zavěšen největší zvon ve městě, vážící přes 3 tuny. Klasicistní podobu dostaly také některé domy na náměstí přestavované po požáru z roku 1801. Dozvukem klasicismu v Horšovském Týně byla stavba budovy okresního hejtmanství v 60. letech 19. století. Výstavbu si vyžádal vznik politického okresu Horšovský Týn jako výsledek společenských změn, na jejichž počátku stály bouřlivé události revolučního roku 1848. Ty zasáhly i Horšovský Týn. Poté, co byla v březnu 1848 vídeňskou vládou ohlášena svoboda tisku, zrušení cenzury a přislíbeno vydání ústavy, bylo také povoleno zřízení národních gard. Po vzoru ostatních měst byla také počátkem dubna 1848 ustavena v Horšovském Týně národní garda a 27. dubna se v knížecí jízdárně volil velitelský sbor. 
Velitelem se stal kupec Josef Eckhardt, později dlouholetý horšovskotýnský starosta. Už sama skutečnost, že volba velitelů gardy proběhla na zámku v režii ředitele panství Kryštofa Bauriedla, svědčila o tom, kdo bude mít i nadále rozhodující slovo. Statut gardy byl vázán pouze na obvod města a nepředpokládalo se, že bude nasazena někde jinde. Když dostal velitel gardy Josef Eckhardt depeši o červnových bojích v Praze, obsahující informaci, že některé městské gardy se rozhodly táhnout Praze na pomoc, zachoval se obezřetně a informoval pouze knížete Ferdinanda z Trauttmansdorffu. Jeho rozhodnutí mu však nikdo z gardistů nevyčítal. Kdo by si chtěl v Praze pálit prsty. Po potlačení pražského povstání bylo členství v gardě ryze formální a spíše čestnou funkcí. Jejím nejvýznačnějším počinem bylo slavnostní shromáždění před radnicí v červenci 1849, kdy kníže Trauttmansdorff věnoval gardě prapor, na němž byl zobrazen městský znak a český lev. Z praporu se však garda těšila jen krátce. V srpnu 1851 císař František Josef I. svým patentem národní gardy zrušil. V listopadu 1853 pak odevzdal Horšovský Týn vojenské zbrojnici v Praze 147 pušek s bodáky, za něž obdržel 1300 zlatých do městské pokladnice. Tím revoluce v Horšovském Týně skončila.
