Pivovarnictví má v Horšovském Týně tradici starou jako město samo. Mezi prvními privilegii, které město obdrželo od arcibiskupa Arnošta z Pardubic bylo právo várečné. Toto právo potom potvrzovali a doplňovali další vlastníci města. 23. července 1497 zásadně upravil přiznání várečného práva měšťanům Dobrohost z Ronšperka a nebylo zpochybněno ani v dobách, kdy se tímto prosperujícím podnikáním zabývali sami majitelé panství a města. Bylo nepsaným pravidlem, že všechna hostinská zařízení ve městě se zavážela pivem z měšťanského pivovaru. První zpráva o něm pochází z roku 1563, kdy je zmiňován sládek Valenta. Už tehdy se jednalo o zavedený podnik, ve kterém se vařily dva druhy piva. Obecní pivo z pšenice bylo určeno k běžné spotřebě v hostincích. Várky ječného piva, kterému se říkalo měšťanské, uspokojovalo spotřebu jednotlivých měšťanských rodin. V 18. století byl měšťanský pivovar považován za velký s ročním výstavem kolem 3 000 hl. Měšťanský pivovar se musel vyrovnat s konkurencí panského pivovaru v Čečovicích, jehož pivo bylo údajně chutnější než pivo městské.
Čepovalo se v zámeckých sklepeních. Po výstavbě knížecího pivovaru ve Staňkově se panské pivo mohlo čepovat pouze v knížecí hospodě pod zámkem, dnes č.p.108. Pivovarnický cech byl nejbohatším městským cechem, proto si na sklonku 19. století místní měšťané mohli dovolit výstavbu nového velkého měšťanského pivovaru náhradou za původní pivovar, který stál na místě dnešní budovy kina. 29. srpna 1891 byl položen základní kámen k nové výstavné budově, pojaté opravdu velkoryse. Stavbu od roku 1890 projekčně připravovala a potom jako investiční celek na klíč dodala strojírna Ringhoffer z Prahy-Smíchova. V roce 1898 byl uveden do provozu moderní pivovar v budově, která dodnes přesvědčuje nejen o účelnosti, ale i estetickém cítění tehdejších zadavatelů i stavitelů. Členitá červená fasáda budovy střídající v nárožích a římsách barvu žlutou s vysokým cihlovým komínem se rázem stala další dominantou města. A místní měšťané byli na svůj pivovar opravdu hrdí, vždyť po něm nazvali i celou ulici. Měšťanský pivovar v Horšovském Týně / Bürgerliche Dampfbrauerei Bischofteinitz / s automatickou stáčecí linkou na láhve a rozsáhlým vozovým parkem měl výstav 15 000 hektolitrů piva ročně. Výroba se nezastavila ani v době druhé světové války a kontinuita trvala i po převzetí pivovaru českou národní správou v červnu 1945. Konec tradiční výroby učinily až změny související se znárodněním pivovarnického průmyslu po roce 1948. V těsném sousedství pivovaru vyrostla o několik let později budova družstevního lihovaru. O jeho výstavbu se nejvíce zasloužil polžický rodák Wenzel Stahl, významný regionální politik a poslanec říšské rady ve Vídni. Ten také 27. prosince 1909 budovu slavnostní řečí otevřel a až do své smrti stál v čele představenstva společnosti Zemědělský lihovar v Horšovském Týně. Budovu postavil místní stavitel Benda. Výroba v lihovaru, který využíval bramborářskou produkci místních zemědělců, skončila podobně jako výroba piva po roce 1948. V 50. létech bylo vnitřní zařízení pivovaru a lihovaru demontováno a budovy se staly součástí n. p. Fruta, později Západočeských lihovarů a konzerváren / Liko /. Z jejich výrobků si získala největší oblibu horšovskotýnská hořčice, která byla svou jemnou chutí proslulá po celé republice. Vyráběla se v prostorách bývalého lihovaru. Okolnosti, za kterých výroba v podniku v polovině 90. let minulého století skončila, jsou podobné jako u jiných podniků, privatizovaných v oněch létech.