Tak už jsem konečně doma, v myslivně, u nás v Pecce. Však to bylo nějakého trantlování a trmácení. Všechno začalo v půli srpna, po žních. Jičínský ředitel panství si nás, všechny hajné a fořty, nechal zavolat do kanceláře na zámek. To nebylo jen tak. Copak si asi Jeho knížecí Jasnost na nás vymyslela.„Dobře poslouchejte,“ začal pan direktor. „Jeho knížecí Jasnost, Karel Johann z Trauttmansdorffu, pozval na začátek září na své panství do Bischofteinitz k velkému lovu samo Jeho královské Veličenstvo, anglického krále Edwarda VII. Potkali se s naším pánem v Mariánských Lázních, kam jezdí Jeho královské Veličenstvo každoročně na léčení. Náš pán doprovázel císaře, a jak se tak bavili o svých zálibách, kníže pozval anglického krále na lov do Horšovského Týna.
Myslel to jako zdvořilostní poklonu, ale představte si, Edward VII. návštěvu přijal. A to je ten důvod, proč jsem si vás pozval. Pan kníže teď potřebuje každého člověka, aby se před králem předvedl. Pojedete do Horšovského Týna a budete pomáhat při přípravě a vlastním průběhu lovu. Hlásí se někdo dobrovolně?“ Jak už to tak bývá, všichni sklopili oči a nikdo nic. Nevím, co to do mne vjelo, najednou jsem si uvědomil : Člověče, kdypak v životě budeš pomáhat při lovu samotnému anglickému králi! Takovou příležitost si přece nenechám ujít. A tak, jako by mě řídil někdo jiný, jsem vystoupil z řady a povídám : „Pane řediteli, já pojedu. Ale neumím anglicky.“ „O to si nedělejte starost, vy se sotva dostanete ke slovu a krom toho Jeho Veličenstvo umí perfektně německy. Královský rod jsou vlastně Němci.“ Nakonec nás bylo pět, tři z jičínského panství, jeden z Kumburku a já, Josef Zavadil, hajný z myslivny na Pecce, kdo jsme 29. srpna roku 1904 brzo ráno nastoupili do vlaku v Jičíně a přes Prahu a Plzeň jsme se vydali do Horšovského Týna vstříc největšímu dobrodružství našeho dosavadního života. Vystoupili jsme na nádraží. Tam už na nás čekal úředník ze zámku, aby nás odvedl na ubytování. Bydleli jsme na náměstí hned vedle zámku, kde měli byty zámečtí úředníci. Na náměstí byla za chvilku hlava na hlavě. V pět odpoledne měl Edward VII. dorazit vlastním automobilem. Podařilo se nám vybojovat místo na stupních u pomníku Josefa II., který stojí uprostřed náměstí, a tak jsme výborně viděli na slavnostní tribunu vedle zvonice. Podle sdělení místních tam stála městská honorace: okresní hejtman Petula, starosta Riedl, arciděkan Klima, majitel sanatoria Rudofsky. Před nimi se tísnil houf družiček v bílém. Kolem páté hodiny začal být dav nepokojný. Kde jen mohou být? V tom se ozvala rána z moždíře. „Už jedou, už jedou!“ A skutečně, pod schody před kostelem sv. Petra a Pavla se objevil otevřený vůz a v něm muž ve fraku a v cylindru. 
Starosta pokynul a všichni začali s nadšením volat : „Vivat! Es lebe König Edward. Es lebe Fürst Karl Johann.“ Ale co to? Tohle že má být král? V automobilu stojí a uklání se na všechny strany podivný mužíček. Frak na něm visí a zpod cylindru vykukuje opálená dobrácká tvář s trochu přihlouplým výrazem. „Vždyť je to Putzer Peppi!“ Jak jsme se později dozvěděli, jednalo se o místní figurku, který se měšťanům staral o vyvážení žump. Alespoň mu za jeho nevděčnou práci pořádně poděkovali. Udivené zraky zkoprnělých hodnostářů se obrátily k zámku. „Ti si z nás ale vystřelili!“ Z oken nad zámeckou branou vykukovaly dvě rozesmáté tváře : král Edward a kníže Karel Johann. Vystoupili z automobilu už u zadního vchodu do parku, do zámku šli pěšky a takhle nás napálili. Okresní hejtman i starosta začali rudnout ve tváři, když vtom se otevřela zámecká brána a vyvalily se čtyři sudy piva. Z knížecího pivovaru. Chutnalo znamenitě a byla to dobrá náplast na pošramocenou prestiž. Za chvíli každý považoval předchozí extempore za vydařený vtip a pilo se na zdraví krále Edwarda i knížete Karla Johanna. Ani nevím, kdy jsem se dostal do postele. Ráno jsme vstávali brzy, už po čtvrté hodině, a mě po včerejšku trochu bolela hlava. Ale na to jsem pod přívalem práce brzy zapomněl. Vedli nás přes celý park k hluboké rokli. Celá rokle byla ohraničena sloupy s nataženou sítí, aby připravená zvěř nemohla uniknout. Naším prvním úkolem bylo prověřit, zda síť všude dobře těsní. Opodál už byli v klecích bažanti a koroptve. Počet zvěře šel do stovek. Byla zvlášť pro tuto příležitost pochytána ve velké oboře kousek od města. Po kontrole sítí a zvěře přišly na řadu zbraně. Já s kolegou jsme měli tu čest, že jsme mohli vyčistit pušky, které bude používat sám král. Tajně jsme doufali, že když jsme zbraně čistili, budeme je také při lovu nabíjet a Edwardovi podávat. Ale to bylo jenom zbožné přání. Tuto čestnou úlohu už si pro sebe dávno vybral vrchní lesmistr týnského panství. V deset hodin už se to kolem rokle hemžilo lidmi. Byli zde zámečtí úředníci a správci panství, hajní a fořti, náhončí zvěře a opodál spousta zvědavců. Očekával se příjezd vzácného hosta. Za okamžik se v zatáčce cesty objevily dva kočáry. Z prvního vystoupil kníže Karel Johann se svou manželkou Josefínou. Druhý patřil Jeho Veličenstvu, anglickému králi. Všichni měli oči jenom pro krále. Mne však zajímala dáma vedle druhého muže v Edwardově kočáře. Později jsem se dozvěděl, že tím mužem byl králův tajemník Chaplin. Ale co ta dáma? Zeptal jsem se místního : „To je anglická královna?“ „Co tě nemá! Král ji s sebou do Evropy nevozí.“ „Říká se, že je to jeho milenka,“ dodal šeptem. Edward VII. byl po celé Evropě znám jako velký sukničkář a milovník života vůbec, ale tohle? Abych pravdu řekl, moc se mi nelíbila. Má to zapotřebí, když se o královně Alexandře po celé Evropě mluvilo jako o ideálu ženské krásy? Obrátil jsem oči zpátky na krále. Na první pohled to vypadalo, jako by král a kníže byli bratři. Oba stejně statní, trošku zavalití, s podobně střiženým vousem ve tváři. Oblečeni byli v loveckém, na hlavě myslivecký klobouk. Bylo na nich vidět, že je společná vášeň sblížila, a živě se mezi sebou bavili. Poté kníže králi představil další lovecké hosty a lov mohl začít. Honci uvolnili klece s bažanty a postupně je začali vypouštět. Za loveckými hosty stáli připraveni myslivci s nabitými zbraněmi. Zbraně vybité podávali nám, kteří jsme stáli o pár kroků vzadu. My jsme měli za úkol zbraně opět nabíjet. Tak to šlo ráz naráz po celé dvě hodiny. Kdybyste se mě zeptali, co na to jako myslivec říkám, musel bych přiznat, že to nebyl lov, ale masakr. Po dvouhodinové přestávce na oběd se pokračovalo dál Když jsme odpoledne udělali výhřad, spočítali jsme přes 200 koroptví a přibližně stejně tolik bažantů. Král Edward se tvářil náramně spokojeně a jako ocenění dobrých služeb daroval vrchnímu lesmistrovi zlatou cigártašku. A co jsem dostal já? Kromě bolavýcch nohou jsem si přivezl několik patron, které jsem sebral hned, jak král s knížetem odešli. Podívejte, to jsou nábojnice, kterými lovilo Jeho Veličenstvo.
