Sedím na kufru a je mi do breku. Čekám, až tatínek přistaví auto a my odsud odjedeme. Máme pragovku Pikolo a celý den jsme do ní skládali a zase vyndávali věci, které bychom si měli vzít s sebou. S maminkou jsme se naposledy doma v Týně pohádaly. Maminka balila teplé oblečení a cenné koberce. Já jsem si chtěla vzít vzít alba s fotografiemi a hlavně učení. Mám před maturitou a nechce se mi odjet. Proč vlastně máme odjet? Vždyť jsme nikomu nic neudělali? Proč nás najednou všichni tak nenávidí? Maminka sice mohla budit dojem dámy z vyšší společnosti, která se s každým nebaví, ale tatínek?
Karel Abeles, to bylo jméno, které mělo ve městě zvuk. K tatínkovi chodili pro radu v podnikání, ale i v soukromých záležitostech všichni. Nikoho neodmítl a nikomu nevadilo, že je žid. A vlastně, jací my jsme to židé? Do templu chodíme jednou za rok, slavíme Vánoce a Velikonoce jako ostatní. Největším svátkem byla u nás ve dvoře zabíjačka. A že chodím na židovské náboženství? Stejně tak jsem chodila učit se česky do české měšťanky a teď chodím do českého gymnázia v Domažlicích. Stejně mně pan rabín Zwetschkenbaum vždycky říkal : „Wilmo, já se tady snažím, ale ty jsi duchem někde úplně jinde.“ A měl pravdu. Byla jsem v našem krásném sadu nebo na statku v Novém Dvoře.
Předevčírem jsem tam byla s tatínkem naposledy. Jel se tam rozloučit a nevím proč mě vzal s sebou. Asi nechtěl být sám. A tam jsem poprvé viděla svého tatínka plakat. Svého silného tatínka, který si nikdy nenechal nic líbit a kterého vždycky všichni poslouchali. Stál tam se svěšenou hlavou se slzami v očích, jako by tušil, že už se sem nikdy nevrátí. Všechno začalo v březnu po anšlusu Rakouska. Až dosud jsme si nic nepřipouštěli. Za naším domem ležela velká zemědělská usedlost. Rodiče rozhodli, že část hospodářské budovy nechají přestavět na pokoje pro mě a mou mladší sestru Marianne. V pondělí po 13. březnu 1938 se mělo s pracemi začít, ale po vstupu Hitlera do Rakouska to bylo odřeknuto. V květnu poslala matka stříbrné příbory k příbuzným do vnitrozemí. Já to považovala za zbytečný poplach, vždyť otec ve stejné době nechal za spoustu peněz vybudovat v Novém Dvoře automatické napájení pro krávy. To přece ukazovalo, že se nemáme čeho bát. Jeden otcův přítel mu řekl o možnosti vystěhovat se do Kanady. Prý tam hledají schopné farmáře. Bylo rozhodnuto, že můj otec a Karl Schleissner pojedou do Kanady, aby tam obhlédli možnosti emigrace. Vešli ve spojení s Canadian Pacific Railway, která fungovala jako imigrační úřad a poslala svého zástupce do Nového Dvora. Ten byl z hospodářství a z mého otce nadšen a doporučil imigračnímu úřadu, aby pro nás byla povolena emigrace do Kanady. To byl konec srpna. V září jsem zase začala chodit do gymnázia, do septimy. V té době už jezdili ve vlaku Židé a Češi s kufry a krosnami z pohraničí do vnitrozemí. Maminka nechtěla, abych jezdila sama, ale prosadila jsem si to. Jednoho rána jsme se probudili a naše zahradní zeď byla pomalována hákovými kříži, jindy jsem se chtěla na nádraží posadit na lavičku, kde sedělo dítě Bernitzkých – z chudé rodiny, která si k nám několikrát týdně chodila pro almužnu. Děvče vstalo a odplivlo si přede mnou. Včera, 15. září, klepal v noci kolem třetí na naše okno Pepi Löwith, který byl vojákem a sloužil v našem městě. Patřil také k naší skupině, která měla odjet. Říkal, že slyšel, že nacisté něco chystají příští den proti židům. Otec rozhodl, že odjedeme okamžitě, že je příliš velké riziko dále čekat. Pojedeme k příbuzným do Svinař u Prahy. V Praze se pak celá naše skupina sejde a domluví se na cestě do Kanady. Zvenku je slyšet zvuk motoru. Co s námi bude, co bude s Pepíkem Löwithem, který jako voják musí zůstat, co bude s jeho sestrou Marií, která se před několika týdny vdala za rabína Zwetschkenbauma? Co bude s ostatními našimi známými?
